Úvod do děje
Výzva dobrodruhům bratra Jorgena
Dovol, abych se představil. Mé jméno je Jorgen a sloužím jako řádový bratr v klášteře Icefield, který se nachází na východ od Tyru, hlavního města Severního království. Nejspíš ti to jméno nic neříká a nedivím se. Je to už dávno, velice dávno, co náš klášter byl znám jakožto poutní místo plné vědomostí a víry.
Byly to nádherné časy… opravdu nádherné… až do té chvíle… Ó Svatí… jímá mě hrůza, jen když si vzpomenu. Nikdo přesně neví, kdy to všechno začalo… Nevěřili jsme… snažili jsme se nevidět a neslyšet, co bylo zřejmé… ale takhle nelze dál pokračovat. Tohle místo… tenhle klášter… se změnil. Lidé… se změnili. Nevíme, co se stalo, ale lidé… začali postupně mizet. Některé jsme našli na druhý den mrtvé… někteří nebožáci přišli o rozum. A to není všechno… To jsou však věci, které se neodvážím svěřit tomuto dopisu.
Ze začátku jsme se snažili situaci vyřešit sami. Modlili jsme se… týdny a týdny jsme se modlili… prováděli svaté obřady… jeden za druhým… Nic však nepomohlo. Šlechta nás opustila… dokonce i Církev nás nechala na holičkách. Nakonec nám nezbylo než se obrátit o pomoc jinam.
Poslal jsem dopis svému starému příteli, který je velice zkušený v řešení těchto záležitostí, a čekal jsem. Čekal jsem velice dlouho, tak dlouho, že jsem málem ztratil veškerou naději. Ale nakonec přece jen přišla odpověď. Ta odpověď jsi TY dobrodruhu. Můj přítel tě popsal jakožto více než schopného a jestli je pravda, co psal, tak si již nejeden pozoruhodný čin vykonal. Proto tě na základě jeho doporučení žádám… ne, já tě prosím, pomoz nám! Pomoz nám zjistit, co se to v Icefieldu děje. Pomoz nám najít odpovědi, které jsou v tomto umírajícím klášteře skryty. Spěchej dobrodruhu… bohové nás opustili…
bratr Jorgen
Co se vlastně stalo?
Na zoufalé naléhání bratra Jorgena odpovědělo hned několik odvážných dobrodruhů, kteří se vydali toho zimního rána do Icefieldského kláštera. Tedy přesněji řečeno do ruin starobylého duchovního místa, které se podle slov roztržitého mnicha zmítalo ve spárech temnoty a šílenství.
Jako důkaz hrůz, které se na tomto místě udály, spatřili dobrodruhové účinky podivného šílenství, které zachvátilo i místní jeptišky. Jejich jekot slyšeli ještě dlouho poté, co opustili sklepení, kde byly nebohé ženy drženy.
Místní opat, zoufalý stejně jako bratr Jorgen, nedokázal vysvětlit příčinu těchto podivných úkazů, nabídnout mohl jedině modlitbu k uklidnění zjitřených duší. Bylo proto na skupince bojovníků a bojovnic, aby odhalila záhadu, která obklopovala Icefieldský klášter jako dusivá mlha.
Jejich první pokus směřoval do místní knihovny, kde se snažili najít recepturu na látku, s jejíž pomocí by bylo možné provést rozbor vody. Napadlo je totiž, jestli šílenství není způsobeno jakousi podivnou infekcí přítomnou ve vodě. I když se dobrodruhům podařilo rozluštit starou listinu, získat i s nasazením vlastních životů všechny potřebné ingredience a rozdělat v nehostinné zamrzlé krajině oheň, jejich úsilí bylo marné. Místní voda se jevila jako zcela nezávadná.
Ba co víc, dobrodruhové se museli potýkat také s rozzuřeným davem, který se chopil vidlí a cepů a jal se vymáhat spravedlnost vlastními silami přímo v klášteře. Z jejich očí svítila zloba, poháněl je však strach o vlastní rodiny, jelikož v noci bylo několik vesničanů zabito rukou posedlé jeptišky. Jejich vztek se však nepodařilo utišit smírem, došlo ke krátkému boji, kdy v umění šermu nezkušení vesničané byli do jednoho pozabíjeni. Budiž jim země lehká…
Pátrání pokračovalo, avšak zdálo se, že tato záhada je zakořeněna příliš hluboko ve zdech kláštera. V místní kapli se navíc udál zvláštní jev, kdy všechno vybavení bylo rozházeno a poničeno, kříž visící na zdi shozen a popsán slovy „Už o vás ví!“.
Vzápětí jedna z jeptišek přinesla už značně zoufalé skupině odvážlivců zprávu, že jedna z šílených jeptišek uprchla z cely. Začalo tedy pronásledování vedené krvavými stopami ve sněhu. Jeptišku opravdu nalezli, avšak příliš pozdě. Vykřikovala jakási podivná slova a věty jako „ona vás najde…už přichází…už o vás ví…“. Pak si prokousla žíly na zápěstí a v bělostném sněhu obklopená vlastní krví zemřela. Pokoj její duši…
K nesmírnému rozhořčení již notně unavených dobrodruhů si bratr Jorgen při setmění najednou vzpomněl, že v místní věži kdysi sídlil jakýsi inkvizitor. Vodítka k odhalení celého problému by tak mohla být nalezena zde. A tentokrát se zmatený duchovní opravdu nemýlil. V rozbořené věži sídlil ne jen tak ledajaký inkvizitor, ale některým dobrodruhům velmi dobře známý Cornelius Cross. Ve stozích starých listin a dokumentů pak objevili knihu, ve které byl podle poznámek uvězněn duch jakési dívky. Tento přízrak se však osvobodil a teď pustoší klášter i jeho obyvatele.
Dobrodruhové tak vymysleli plán. Statečná bojovnice Mel se nechala posednout tímto zlým duchem, aby jim postupně vyjevila příběh jeho strašlivé smrti. Ve tmě se však objevovaly hrozivé nestvůry s polorozpadlými tvářemi dávno mrtvých duchovních, které se s odpornými zvuky plížily sněhem jen krok za odvážnou skupinou. Své životy museli obránit i svými meči a palcátem.
Poté, co si dobrodruhové vyslechli celý příběh nebohé Helgy, shromáždili se u velké vatry. Neohrožený trpaslík Jorrug se jal pohlédnout do strašlivé tváře ducha dívky a vypověděl, co bylo shlédnuto a jakého zločinu se vůči Helze dopustili. Pak vepsal její jméno do knihy a spálil ji. Postava ducha se vzápětí navždy rozplynula a i Mel byla propuštěna ze spárů šílenství.
Icefieldský klášter byl zachráněn…
Pokračování příště