Úvod do děje
Sen
Dědečku… já… mám strach…
Copak se stalo zlatíčko? Měla jsi zlý sen?
Ano… ale… vypadal tak opravdově. Já… myslela jsem, že se už nikdy neprobudím.
To je v pořádku, drahá. Už je po všem. Řekneš mi, o čem se ti zdálo?
Všude kolem byli lidé. Nikdy předtím jsem je neviděla. Šli po dlouhé a klikaté cestě a… něco hledali.
A co to hledali?
To nevím, ale bylo to strašně důležité. Jenomže… to chtěli i ti druzí.
Druzí?
Ano… neviděla jsem jim do tváře, ale jedno vím určitě… neměli dobré úmysly.
Co bylo pak?
Viděla jsem noční oblohu a na ní nesčetné množství hvězd. Najednou se odněkud vynořila krvelačná šelma. Připomínala mi vlka. Začal pohlcovat hvězdy jednu po druhé, dokud nezůstaly pouze dvě. Byly to ty nejjasnější a nejkrásnější hvězdy, které šlo na noční obloze spatřit. Držely se blízko sebe a jejich svit byl v té chvíli skoro tak jasný jako ten sluneční a v té jediné chvíli si byly natolik podobné, že vypadaly jako dvě sestry. Společně zářily tak silně, že se k nim šelma nemohla ani přiblížit, a tak to nakonec vzdala a vrátila se zpátky odkud přišla. Když hvězdy zjistily, že zůstaly na širé obloze samotné, rozhodly se věnovat část své síly ostatním hvězdám a přivést je tak opět k životu. Za tento čin však zaplatily strašlivou cenu, neboť co jednou vyhaslo, lze opět zažehnout jen stěží. A tak za tuhle opovážlivost zaplatila jedna z hvězd svým životem. Vyhaslá padla mrtva k zemi a její poslední výkřik, zněl oblohou jako hřmění. Když to ta druhá uzřela, její srdce zachvátil žal. Cítila vinu za chmurný osud její sestry. Chtěla ji zkusit přivést k životu, jak to předtím zamýšlely spolu, ale jediný způsob, jak se k ní dostat, by znamenal přiblížit se k zemi, na které zesnulá hvězda spočívala. Ona však věděla, že to by byl zánik všeho a všech na zemi, neboť její žár byl tak silný, že jej nemohl nikdo ustát.
A jak to celé dopadlo?
To nevím… zbytek byl nejasný…
Vidělas ještě něco?
Viděla jsem muže, který bojoval s odpornou příšerou, ale když ji konečně porazil, znovu ožila a vrhla se na něj zas s ještě větší silou. Tak spolu bojovali znovu a znovu, ale kdykoliv monstrum padlo, po chvíli opět povstalo. Muž byl nešťastný a bezradný, protože věděl, že kdyby jej příšera přemohla, nebyl by už nikdo, kdo by ji mohl zastavit…
A co tedy udělal?
Nic… stále bojoval… čekal.
Čekal? A na co?
Až přijde někdo, kdo mu pomůže tento nekonečný souboj ukončit.
… Nemusíš pokračovat, jestli nechceš.
Mám takový pocit dědečku… takový pocit, že bych ti to měla říct.
Tak dobrá zlatíčko. Pokračuj.
Viděla jsem velikou zahradu, ve které rostly růže. Trnité keře lemovaly květy rudé jak krev a jejich majestátnost připomínala vycházející slunce oděné v šarlatovém hávu. Jednoho dne krása těch růží přitáhla pozornost černého havrana. Ten slétl ke keři, aby se pokochal tou nádherou, ale když už byl blízko, zamotal se do trnitých šlahounů a uvízl v nich. Havran byl však bojovný a ze všech sil se snažil keři vymanit, ale čím více sebou zmítal a škubal, tím víc se do keře zamotával. Trny růží se mu zabodávaly do těla a drásaly jej až na kost. Tak dlouho havran bojoval, tak dlouho se odmítal vzdát, že na konci dne byl celý keř zbrocen jeho krví. Tak krev do rána zaschla a její barva byla černá jako ta nejtemnější noc. A když ráno vysvitlo slunce, v zahradě už nebyl k vidění majestátně rudý keř, nýbrž odpudivé černé vězení zlomeného havrana.
Víš, co by to mohlo znamenat?
To nevím… co jsem však viděla dál, mě děsí ze všeho nejvíc.
A co to bylo?
Já… viděla město v plamenech… a ne jenom jedno… viděla jsem celé desítky měst a vesnic, které hořely a jejich obyvatelé křičeli a utíkali jako smyslů zbavení. Všude byla smrt… lidé se zabíjeli navzájem, všude byla krev a zápach spáleného masa…
V pořádku zlatíčko už nemusíš nic říkat.
Pak už si nic nepamatuji… snad jen…
Snad jen?
Já… ani nevím co to vlastně bylo… byla to jakási… temnota, která se šířila světem a všechno kolem ní se měnilo v prach a popel.
Temnota?
Ano... celá černá jako noc až na…
Až na co?
Až na… v té temnotě šly jasně vidět…
Ale co?
Oči… rudé oči. Rudé a žhnoucí jako oheň, ale přesto chladné jako led. Ty oči mi hleděly přímo do duše… a já při pohledu do nich něco spatřila…
Co jsi tam viděla?
… Smrt…
Už je to dobré zlatíčko… byl to jen sen.
Máš pravdu dědečku… jen sen.
Zpráva o situaci v Severním království
Vaše Veličenstvo,
celková situace v Severním království se po smrti krále Golgara II. a jeho syna Thorfina rapidně zhoršila. Nepokoje postihly už většinu země. Nejhorší situaci jsme zaznamenali v okrajových oblastech království. Několik významných šlechticů si dělá nárok na trůn a své spory řeší vojenskými střety a útoky na území ostatních velmožů. Šlechta začala zvyšovat daně, nabírat nové brance a většina řemeslníků začala ve velkém vyrábět zbraně a zbroje. Důsledkem toho zemi zachvátil hladomor. O něco lepší je situace ve velkých městech, ale je jen otázkou času, kdy válka a bída postihne i je. Vůbec nejhůře jsou na tom lidé v jižní části Severního království. Kromě toho, že nemají co jíst, na ně ze severu útočí vojáci ze sousedních držav a z jihu je napadají nemrtví. Bude-li se situace nadále takto vyvíjet, postihne zemi největší katastrofa tohoto věku...
28. května 1322
Antonius Vess
velvyslanec
Co se vlastně stalo?
Pod rouškou noci pokračovala cesta skupiny neohrožených dobrodruhů, kteří se rozhodli riskovat všechno pro vykonání takřka nesplnitelného skutku. Již od událostí ve Fort Westbrook sledovali stopy zrádkyně Sargothu, bývalé dvorní arcimágyně Anny Göldi a mocného nekromancera Cornelia Crosse. Jejich cílem bylo…co vlastně? Polapit je a zabít? Zjistit, co vedlo arcimágyni k tomu, aby zradila veškeré snahy Severu i Sargothu? Zajmout Crosse a zbavit jeho černou duši temnoty?
Při překvapivém zmizení obou hlavních aktérů bitvy u Fort Westbrook bylo zařízení, které mělo Crosse polapit a uzamknout, rozbito a některé jeho části zmizely, zřejmě v magickém portálu, který je přenesl pryč. Zbývalo proto vymyslet jiný plán, a to pěkně za pochodu při úmorné honbě za unikajícími padouchy.
Tak se stalo, že se skupina dobrodruhů ocitla v blízkosti vesnice Nordhold. Při cestě tmou jen za svitu pochodní a luceren skupina narazila na karavanu felčarů a dalších dobrodruhů, která se právě zuby nehty bránila běsnění nemrtvých. Obě skupiny se pak rozhodly pokračovat dál, aby se nestaly lovnou zvěří pro nejrůznější příšery ukrývající se v temnotě.
Když už však v dáli spatřili světla nedaleké vesnice a zdálo se, že mají konečně vyhráno, spatřili ležet na lesní cestě nehybná těla. Krve by se v nich nedořezal, když jim mrtvoly ukázaly své bledé tváře a oni poznali své staré známé. Anna, Cross, Stopař a hromada dalších těl. Všichni mrtví. A za nimi se cosi pohnulo. Na vyděšenou skupinu pohlédly dva páry rudě zářících očí. Když už se mnohá ústa otevírala, aby ze sebe vydala děsuplný výkřik, výjev zmizel a kolem se zase ozývaly obyčejné zvuky nočního lesa. Byla to pouhá vize.
Aby toho pro tuto noc nebylo málo, usídlila se ve vesnici Nordhold skupina inkvizitorů Svaté inkvizice, která při vstupu dovnitř vyžadovala jména každého člena výpravy. To však těmto svatým mužům nestačilo a podrobovali mnohé nově příchozí tvrdým výslechům. Jeden z nich vedl dokonce k uvěznění kouzelnice Fallky a Stopaře, což způsobilo mezi dobrodruhy velké pozdvižení. Kradmé pohledy vesničanů dobrodruhům na klidném spaní také moc nepřidaly a zřejmě nikdo té noci nespal s oběma očima zavřenýma.
Dalšího dne však atmosféra v severské vesnici ještě zhoustla, když pokračovaly inkviziční výslechy, a dokonce bylo několik vesničanů popraveno pro zločiny proti víře. V okolních lesích se ozývalo děsivé kvílení nemrtvých a jiných příšer, proto se zdálo, že Cross se svou pomocnicí nemohou být daleko. Další stopy se však najít zatím nepodařilo. Že se proti nově příchozím staví celý svět dokázal i krvavý nájezd severských válečníků na vesnici. Obyvatelé i jejich neohrožení ochránci tento střet přestáli, avšak s mnohými zraněními a s vypětím všech sil.
To by však nebyl Sever, aby se situace nemohla ještě zhoršit. V okolních lesích dobrodruhové později toho dne nalezli různá obětní a magická místa, kde byla prováděna jakási temná okultistická magie. Vesničané se čím dál více stavěli na odpor proti přítomnosti dobrodruhů v jejich domově a tvrdošíjně jim odmítali přístup do místní knihovny, což se jevilo jako velice podezřelé.
Když se dobrodruhové rozhodli pomoct místnímu rybáři, který si stěžoval na pytláky lovící mu v rybníku, nemohli být více překvapeni tím, koho na vodních březích nalezli. Crosse s Annou. To krátké setkání, které se kupodivu obešlo bez krveprolití, však vyústilo v urychlený návrat do vesnice, aby se dobrodruhové mohli znovu postavit těm, které už jednou zabili. Severští válečníci se znovu udatně bili, tentokrát však ve jméně svého pána, nekromancera Cornelia Crosse.
I tento útok se podařilo odrazit. Tentokrát však dobrodruhové měli jasný důkaz, že jejich cesta po stopách zrádné dvojice vedla správně. Zbývalo však vyřešit mnohem palčivější záležitost. Dobrodruhové z pečlivě ukrytých zápisků v místní knihovně zjistili, že vesničané jsou ve skutečnosti okultisté a uctívači kultu démona Mordóna, kteří se snaží znovu vyvolat hrůznou a mocnou entitu podobné té, se kterou se již jednou setkali. Jmenovala se Aina, její rudé oči zářily ve tmě jako žhavé uhlíky a dokázala si hravě poradit i s takovými válečníky, jako byl Stopař.
Na krajinu již padala tma, když se početná skupina dobrodruhů vydala do lesa a mokřad lemujících vesnici zabránit temnému rituálu, který by na tento svět přivedl tuto nestvůru. Velké činy nelze vykonat bez velkých obětí, mnozí dobrodruhové tak při překonávání nejrůznějších překážek zaplatili cenu nejvyšší. Jejich jména však nikdy neupadnou v zapomnění…
Avšak zdálo se, že jejich úsilí bylo marné. Rituální místo bylo připraveno. V magickém kruhu nestál nikdo jiný než místní starosta se samolibým úsměvem na tváři. A pak začalo peklo. Dílo okultistů se sice zastavit nepodařilo, rituál však byl alespoň narušen a rudooký démon, který se vynořil z temnot, nebyl v plné síle. Stále však měl tu moc, že jediným pohnutím ruky všichni upadli do děsuplného snového světa plného strašlivých vizí.
Dobrodruhové, nebo alespoň jejich duše polapené ve vizi, byli nuceni obklopení magickou bariérou utkat se s šampióny, které si na ně nestvůra připravila. Jen málo z nich bylo schopno stát na nohou, když po souboji s Belegorem, Katem z Podsvětí, Annou, Stopařem a Radirem na scénu vstoupil samotný Cornelius Cross. Před jistou smrtí však dobrodruhy zachránila jakási tajemná žena v kápi, která Crosse, jenž upíral oči jen na ni, odvedla pryč.
Oslabený démon se zářícíma očima byl pak společným vzepětím všech sil poražen. Vize skončila a dobrodruhové se probírají na zemi na místě rituálu. Neschopni jakéhokoliv pohybu kvůli mnohým zraněním, zbroceni krví vlastní i krví svých přátel a vyčerpáni k smrti mohou už jen jediné, sledovat, jak si s vítězoslavným úšklebkem Cronelius Cross do ampulky odebírá krev zabité nestvůry a mizí v magickém portálu společně s Annou…
Pokračování příště